K smrti nenávidím svou hloupou slabost

29. července 2013 v 12:09 | Sentimentalistka |  Naše myšlenky
"Naděje je vlastně jen převlečená nejistota. A její jméno určujeme podle toho, v jaké situaci se ocitneme."
Findë


Když nevím, o čem psát, píši o sobě, o své hloupé choré mysli a o svých slabostech. Vím, že mě to silnější neudělá, ale pomáhá mi to alespoň trochu utřídit si myšlenky.

Dnešní den se možná zdá být stejný jako všechny ostatní. Čas si plyne svým vlastním tempem - jako vždy hluchý k mým prosbám, aby alespoň na okamžik zpomalil a nechal mě vyhutnat si poslední hořskosladké okamžiky mého dětství. Hltavě bych je pila velkými doušky z číše nekonečna. Je to kruté, ale zároveň krásné. Vím, že podzim ještě dlouho nepřijde, ale já přesto vidím střechy starých domů pokryté tou typickou podzimní patinou (protože každý ve věcech vidí především to, co v nich vidět v hloubi duše a srdce chce). Možná, že slunce září jasně jako ještě nikdy předtím a že je teplo k nevydržení, ale v mé duši se přesto usazuje chlad - předzvěst zimy, která přijde náhle a já už teď vím, že ve mě zase jistě cosi zmrazí, abych již nemohla být stejná jako dřív.
Jako bych stála na miskách vah - na každé jednou nohou a ony se zvlověstně pohupovaly a pak se náhle naklonily na jednu stranu, jak by začala převažovat má temnější stránka. Jsem přespříliš nasáklá melanchoií a nostalgickým steskem po tom, co mě již dávno minulo, než abych mohla objektivně soudit. Bohužel neumím zapomínat. Útroby se mi svírají, na srdci se usazuje podivný kal, ale mysl mám jasnou, tak jasnou jako to polední slunce, které mi dnes praží do oken.
Jak nenávidím ty mé sklony k tomu podlehnout náhlým steskům a smutkům. Já nejsem nikdy v bezpečí, stačí mi třeba známou zaslechnout melodii a má těžce nabitá rovnováha se hroutí.
U mě existují jen extrémy, mezitím je prázdné nic - stav, který bych definovala asi jako "prostě být". Ale ten moc často nenastává.
Chvíli jsem nahoře na výsluní štěstí a radosti, které mě zaplaví s tak nebývalou intenzitou, že sama sebe musím od toho krotit, ale jindy je to samá mizérie. Šedé mraky se nade mnou stáhou a vytvoří jakousi clonu před světem. A já vidím jenom tu tmu, to černo, hnědo, šedo a pošmourno. Někdy si říkám, zdali jsem to ještě stále já, když prodělávám takové proměny.
Řeknu vám jen jedno - je to hnusné, hnusné je být jako já a celé dny, měsíce a roky se utápět v hlubokých depresích. Mně k tomu stačí cokoli - smutná kniha, píseň, film... Jak já vám závidím, vám, kteří život berete s lehkostí a úsměvem. A i když vám obšas něco smutného přijde na mysl, za čas se oklepete - zapomenete (i když ne vždycky v tom pravém smyslu slova zapomenout, vy ale víte a jste smířeni s tím, že jsou to "jenom" příběhy). Pro mě je smutek jed, jed který mi koluje v žilách a pomalu, ale jistě mě zabíjí. Je nakažlivý a vražedný. Skrývá se na každém kroku. Je pro mě jako droga - proto tolikrát za sebou poslouchám tesklivé a táhlé tóny skladeb klasiků - musíte si ji vzít, přestože víte, že vás ve skutečnosti zabíjí. Po malých kouscích rozkrádá střípky vaší duše a úlomky vašeho srdce, až jsou nakonec prázdné a duté.
Možná ale, že je smutek spíše něco jako vzduch. Ten nás také zabíjí. A to jen tím, že jej dýcháme (což ale potřebujeme k tomu, abych vůbec žít mohli, je to překrásný paradox). Ano - to je mnohem lepší přirovnání.
Když piji svůj ranní čaj, cítím mrazení v zádech a slzy mě tlačí v očích. Nenávidím svou slabost stejně tak, jako ji miluji. Ale těžko popsat takový stav.
Tajně doufám, že přecijen existuje nějaké nebe, nebo nějaký další život. Nepotřebuji to nebe vidět, nepotřebuji tu šanci dostat. Klidně bych se smažila v pekle, věčnost strávila v očistci - mě by stačilo jen to vědomí, že nějaké nebe nebo další šance je...

Už je poledne - asi půjdu ven.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eamane Eamane | Web | 30. července 2013 v 11:43 | Reagovat

To mě vyčerpalo ....
Prolog ke knize? (:D)

2 Findë Findë | E-mail | Web | 30. července 2013 v 16:05 | Reagovat

[1]: Kéž by... Ale jestli jednou budu psát autobiografii. :D Díky moc.

3 Šárka Šárka | Web | 3. srpna 2013 v 12:25 | Reagovat

Ach vy melancholici, krásné duše. :) Potřebuješ jednu věc: najít smysl života. Což je občas dost složitá záležitost. Mimochodem kreslíš? Ukážeš nám někdy něco?

4 Arwen Arwen | Web | 6. srpna 2013 v 14:31 | Reagovat

To chápu. Jsou to taková divná období. Občas jimi trpím taky. Chtěla bych mít stroj času a všechno vrátit zpátky jenže to nejde. Je to těžké. Některé vzpomínky bolí...Ale neboj. Za chvíli to zase přejde. Nesmíš tolik vnímat to všechno žít pro život. Právě to tenhle moment. A uvidíš, že se všechno spraví. Hodně štěstí :) :)

5 Taure Taure | Web | 11. srpna 2013 v 11:07 | Reagovat

Ach,tolik mi připomínáš Luné. Tolik bych si přála,abyste měli důvod být veselé duše. Občas je těžké najít něco,co by nás mělo rozveselit. Já jsem dost optimista,smutek mi nevydrží dlouho a deprese tak jeden den. A to se nestává moc často. Ale rmoutí mě,když vidím ostatní lidi nešťastné.

Doufám,že brzy vykouzlíš úsměv na rtech a budeš vnímat krásu okamžiků v každém ročním období :-).

6 Eamane Eamane | Web | 20. září 2013 v 10:49 | Reagovat

Ahoj
U mě je je vyhodnocení zápisu SB, tak se koukni, jak jsi dopadla :)

7 Raven ☢ Luoys Raven ☢ Luoys | Web | 20. září 2013 v 21:19 | Reagovat

krásný blog

8 Arwen Arwen | Web | 9. října 2013 v 17:26 | Reagovat

Kdepak tě máme milá Finde?? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama