Dávka poezie

27. června 2013 v 14:49 | Findë |  Tvorba
Abyste si nemohli stěžovat, že se tu nic neděje, přicházím s takovou další aktualizací, aneb doplňuji, co jsem "prošvihla".
V celém článku tedy naleznete některé mé básně (zveřejněny jsou též na Libresu) z tohoto a minulého roku.


Stezka hvozdem

Temná noc padá na krajinu,
svit slunce náhle bledne
a zákoutí jsou plná stínů,
mně je však jako ve dne.

Tiše projdu hvozdem šumícím,
nohy mé prokřehlé zazebou.
Vydám se až k malé vesnici
a stezku nechám za sebou.

Kdysi jsem tu cestu šlapala,
dlouho je, co jsem tu byla
tehdy jsem trápení neznala,
jak velel hlas srdce žila.

Zdější jsou pro mě neznámí,
i když jsem všechny znala.
Je snad čas radosti za námi?
Vrátit vše zpět bych si přála.

Mé vzpomínky již odvál čas,
proč tak rychle plynou léta?
Proč mladá poupata hubí mráz?
Jen planá růže dál vzkvétá.

Příslib

Stahují se černá mračna nad světem,
Tvé stříbrné slzy prosakují skrz můj plášť,
jsi jako mladé poupě před rozkvětem,
dosud neznáš žal, utrpení nebo zášť.

Válka přichází a hustý černý dým
nám hvězdy na noční obloze skryl,
nevím, zda dotknout se Tě smím,
vinu za Tvou bolest bych stěží smyl.

Zkáza a smrt je cítit ve vzduchu
a bezpečí Ti mé objetí již nedá,
vím, i Ty máš neblahou předtuchu,
že málokdo se po té válce shledá.

Před tímto Tě nemohu ochránit,
stojíme na prahu - života a smrti,
sudbě světa nelze ničím zabránit,
je naše volba, zda porážka nás zdrtí.

Složím Ti však přísahu přede všemi,
že i když smrt nás třeba rozdělí,
bojiště jednoho dne zmizí pod růžemi,
my se shledáme a naše rány zacelí.

Slabost

Smrti chlad
já nechci znát.
Nezazní slova tíživá,
co říct jsi chtěl,
když sám jsi bděl
nad nadějí, co přežívá.

Kde čeká nás,
ten strmý sráz?
Propast co navždy předělí.
Velké selhání,
žádné sezdání -
však jsme je stejně nechtěli.

Mlčet stačí,
však jíti cestou kratší,
se vždycky nevyplácí
a co se zdálo věčné,
teď v dálce neskutečné
nejdříve se ztrácí.

Březový háj

V březový háj mě vyhnal snad,
smutek mé duše a srdce chlad.
Zde ležela země mých dětských snů
a naděje pila chuť nocí a dnů.

Zastavím se a zasním chvíli,
zpět je tu palouk, kde tančily víly.
A starý buk mocný strážce lesa,
klenul své větve nad nebesa.

Stébla trávy hladila nožky bosé,
jas křišťálů zrcadlil se v ranní rose.
A stromy mi šeptaly tajemství žití,
když do vlasů pletla jsem si luční kvítí.

Už nevidím obrysy velkoměsta,
ani kde dnes vede prašná cesta.
Nejsou tu zčernalé březové pařezy,
jen háj mladých stromů a keříky na mezi.

Zamžikám krátce a protřu si oči,
větrné víry se dál bouří a točí.
Dnes šedé je nebe a mraky se valí
na své líné pouti až k obzoru v dáli.

Však místo kapek k zemi prýští
mé slzy co modlitba za dny příští.
Ohlédnu se naposled a odejdu tiše
a lituji krutost nás lidí ve své pýše.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 terry-place terry-place | Web | 27. června 2013 v 19:47 | Reagovat

Jsi moc šikovná! Také píši básničky, ale musím uznat, že mě předčíš :)!
Nejvíce se mi líbí ta poslední.

2 Findë Findë | E-mail | Web | 27. června 2013 v 19:49 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se líbí, ale nemyslím si, že bych byla nějak extra dobrá... :)

3 Eamane Eamane | Web | 28. června 2013 v 9:32 | Reagovat

Tvoje básničky byli vždy moc povedené a musím souhlasit s Terry, také se mi nejvíc líbí na poslední :)

4 Arwen Arwen | Web | 28. června 2013 v 12:22 | Reagovat

Nádherné básně. Máš prostě talent. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama